Malý princ

Pilot, který je v knize vypravěčem již na začátku popisuje nepochopení ze strany dospělých, když byl pouhým dítětem. Odradil ho neúspěch jeho kreseb, které ukazoval dospělým a kteří je nechápali, a tak přestal kreslit. Radili mu, co by měl dělat raději než kreslit. Když se na poušti setkává s Malým princem, jako první co slyší je “Prosím Tě… nakresli mi beránka!” Trochu nabručeně mu opáčí, že neumí kreslit, ale Malému princi to nevadilo. Stejně tak dále v knize pilot upozorňuje, na svoji neschopnost malovat, jeho nejistota v této oblasti je zcela zřetelná (snaží se, ale nejde mu to, namalovat letadlo už je pro něj moc složité, úplně neví jestli se mu povede zachytit podobu třeba malého prince, a proč se mu povedlo nejlépe zachytit baobaby).

Co jsi doma slýchávala jako malá? Zkus zavřít oči a pokus se vybavit, které věty se v tvé duši zařezali hluboko a možná ještě bolí. Neber je na lehkou váhu a zkus si navnímat, která slova tě doposud bolí. Na které poznámky, tvé tělo reaguje vztekem, podrážděním, uzavřením se, lítostí. Myslíš si také, že neumíš malovat? Nebo že neumíš zpívat? A kdo ti to řekl?

• Nebreč, nebo ti dám na prdel, ať máš proč. / Nebreč nikdo ti nic nedělá.
• Nebreč, podívej se, jak jsi škaredá. / Až se vyvztekáš, tak přijď.
• Z tebe nikdy nic pořádného nebude.
• To by ses musela hodně učit, na tebe tam tak určitě čekají.
• Proč ti všechno tak trvá? Jsi jak zpomalený film! Radši si to udělám sama.
• Musíš si zvykat, podívej se na tu malou, ta se dětí nebojí. / Běž za dětmi, ať se trochu otrkáš.
• S takovou zůstaneš na ocet.
• Buď trochu chlap. Kluci přece nebrečej.
• Zase se nafoukla, asi brzo uletí.

Do věku 17 let, za svůj život uslyším až 150 000 krát “Ne, nesmíš.” A asi jen 5 000 krát “Ano, můžeš.” To je třicet NE na jedno ANO, možná právě proto je v nás hluboko uložené nesmím, nezvládnu, to se nedělá a možná to vzdáme ještě dřív něž to aspoň zkusíme (Assaraf, Smith). Děti nepotřebují vychovávat, děti potřebují vzory. Možná jsi také byla jako malá vlečena a manipulována dospělými tak, aby jsi šla jejich směrem. Bránili ti v rozletu pro všechna ta “nesmíš, nemůžeš a to nedělej” a tak jsi teď v poušti sama s letadlem, které nelétá, i když mohlo.

Kdo je tvé VNITŘNÍ DÍTĚ? Jaké je? Najdi svou fotografii z dětství. Můžou ti na ní být tři, osm, nebo patnáct. Vezmi si ji do ruky, sedni si s ní, zapni si nahrávání na telefonu a jako by jsi to vyprávěla svému nejlepšímu příteli, popiš jaká jsi byla jako malá. Co jsi ráda dělala, čemu se smála, proč jsi plakávala, co jsi neměla ráda. O čem jsi snila, po čem jsi toužila? Kým jsi byla a kým jsi chtěla být. Zkus si vybavit co nejvíce věcí. Nahrávku si potom přehraj a poslouchej pozorně. Pozoruj, jak se na povrch vyplavuje více a více vzpomínek. Zapiš si poznatky z tohoto úkolu. Nech se očarovat svým malým princem, stejně tak, jako pilot byl očarován tím svým! Nech jej, aby tě dojmul k slzám.

Proč se setkáváme zrovna s vnitřním dítětem? Jelikož dítě v nás je jakýmsi přeživším jádrem naší duše, našeho já, našeho bytí. Když mu to dovolíme, může být naším pomyslným kompasem, když mu budeme naslouchat, budeme mu na blízku a vnímat jeho potřeby, staneme se mu oddanými a věrnými přáteli, budeme tak věrni sami sobě. A právě proto se svým malým princem jdeme ruku v ruce nehostinnou pouští a pátráme po prameni, po živé vodě, která nás přivede zpět k životu.

Krize nám pomáhá vidět náš život s odstupem, a díky tomuto odstupu můžeme vidět svůj život jinak, než když jsme v jeho víru. Můžeme se sami sebe ptát, jestli lze žít i lépe? Můžeme začít vytvářet nový a lepší život pro sebe samou. Tak jako letec, který se zřítil z výšin svých vlastních iluzí.

“Prostou logikou srdce se s dítětem v sobě ptám, co je v mém životě dobro a zlo, co je v něm krásné a co špatné. Prolévám dětské slzy. Vylézám ze své bodlinaté ježčí kůže, kterou jsem si navlékl jako pancíř proti tvrdosti světa. Svlékám se až na vlastní kůži. Křičím bolestí. Nově se rodím právě tehdy, kdy se odděluji od starého života, který už není k žití.”

~ Mathias Jung (Malý princ v nás, str. 26)

Pokud by můj život vypadal i za deset let stejně jako dnes, je to tak pro mě v pořádku? Jsem spokojená s tím, jak žiju?

Tip: Fotografii, jak jsi byla malá, si dej třeba na ledničku, nebo na pracovní stůl. Umísti ji tak, abys ji měla každý den na očích a aby ti připomínala malého prince / malou princeznu v Tobě..