Byznysmen / Obchodník / Workoholik / Hrabivec

Workoholik tu je, ale jako by tu ani nebyl, dokonce na malého prince ani nepohlédl. Natolik je zaměstnán. A svět kolem ho jenom míjí, jako brouček, který ho jednou vyrušil z počítání, jako život, který pomalu vyprchá z jeho těla.

Závislost na majetku a na práci. Točí se ve svém vlastním kruhu. Vytváří si pro sebe vězení, je přece vážný člověk, nebaví se řečičkama. Nemá čas na pohyb. Nemá čas se flákat. Nemá čas na snění, je vážný člověk. Nemá čas se ani zabývat tím co vlastně vlastní, neví, že ty milióny věciček jsou vlastně hvězdy. K čemu nám bude majetek na smrtelné posteli? K čemu jsou nám v bance miliardy světelných let vzdálené hvězdy?

Peníze v bance. Jsou jen číslo. Fata morgána, za kterou se ženeme? Proč se ženeme za vyděláváním peněz, proč jsou lidé závislí na práci a stávají se workoholiky? Netouží snad zběsile žít svůj život, milovat a snít? Ale nejdřív musí mít dost, aby si to mohli dovolit? Naše společnosti produkuje omámené závislé lidi, podporuje závislosti, protože sama je konzumní společnost je na závislosti postavená, je nemocná. Jejím ústředním motivem je neutuchající honění se za penězi, někdy slávou a mocí. Závislost na penězích, ve které jsme vychováváni a ve které rosteme, ubližuje našim duším.

Workoholismus, nám pomáhá udusat vlastní emoce, úzkosti, zlost, starosti, vše, co se děje kolem nás. Pracuji, abych zaměstnala hlavu. Jakmile přestanu pracovat jako šílenec upadám do depresí.

Vlastnictví. Je skutečné? Jsme posedlí tím, co vlastníme a chceme vlastnit. Hrabeme, hromadíme, věci nás dusí svojí přítomností a v tom haraburdí ztrácíme sami sebe. Přestáváme udržovat reálné a hodnotné vztahy s lidmi, jsme uvěznění ve svém království věcí. Pak máme strach, že nám ty naše věci někdo vezme a my o ně přijdeme. Musíme se sami sebe zeptat, skutečně to potřebuji? Nic z toho si nevezmeme do hrobu, na druhou stranu, do nebe.

Je vězněm svého majetku. Bojí se každé změny, bojí se že by mohl ztratit co vlastní. Je vězněm svého vlastního ega a nalézá potěchu pouze v převaze nad ostatními. Vlastnit je jako dobývat, plenit a zabíjet. Mít stále víc.

“Čím více dáváš, tím více ti zůstává.” ~ Antoine Saint-Exupéry

Tvoříš s radostí a nadšením? Nebo tě ovládá stres a strach? Jaký je tvůj vztah k penězům? Jaké jsou tvé programy? Co shromažďuješ? Na čem lpíš. Dej to pryč, rozdej to a ucítíš svobodu. Čím víc věcí vlastníme, tím více jsme svázaní. Tyto provazy rozvážeme jedině když budeme mít méně. Méně věcí na kterých budeme lpět. Tyto provazy vlastnictví svazují naše bytí. A naše bytí miluje svobodu, otevřenou budoucnost plnou překvapení. Jistoty, které si stavíme a na kterých lpíme jsou jen iluze. Bytí miluje přítomnost.

Je tvá práce naplněna smyslem? Cítíš se v ní dobře? Spojuje tvá práce lidi v dobrém? Vytváříš v ní přínosnou hodnotu pro celou společnost? Dělal by sis svou práci i kdyby jsi za ni nedostával peníze? Nebo je tvým snem dělat něco jiného? Co by jsi dělal, kdyby jsi nemusel řešit peníze?

Skutečné bohatství jsou naše zkušenosti. Bohatší z nás nedělají peníze, pouze proměny, kterými procházíme. Bohatý člověk, může být velmi chudý na duši.

Směšná vážnost dospělosti. Teď se baví dospělí, ty mlč.

Když něco vlastníme, měli bychom býti k užitku. Máme vůči té věci povinnost. Máme povinnost vůči svému tělo. To také na tomto světě jen vlastníme, ale skutečně naší duši nepatří. Je jen dočasné. Jak jsi užitečný rodině, společnosti? To z tebe dělá skutečně váženého člověka.

Japonské kamii. Všechny předměty mají ducha, to jak s nimi zacházíme z nich děla dobré nebo zlé duchy. Jak se chováš ke svému oblečení? K nádobí? Ke svému tělu?