Nechce se ti ráno z postele? Při každém vstávání odkládáš budík po pěti minutách až do nekonečna? Možná je to proto, že žiješ život, který žít nechceš a tvé podvědomí nevidí jediný důvod proč se mučit jen o minutu déle, než je nutné. A tak na budíku zmáčkneš „odložit“ – to, co ale ve skutečnosti děláš je, že odkládáš svůj život. Proč se taky probouzet do něčeho, co pro nás postrádá smysl? (A když už jsme vzhůru, tak máme tendence se nechat vcucnout do obrazovek mobilních telefonů, notebooku, televizí, nebo v krajních případech i knížek.)
V knize Zázračné ráno se můžeš dozvědět, že je tomu pravděpodobně proto, že žiješ život někoho jiného a nežiješ ten svůj, pro sebe. Možná, že tomu tak je – možná, že ne… každopádně…
Já to tak rozhodně dlouhou dobu měla, a ne nechodila jsem pozdě spát. Někdy jsem spala i dvanáct hodin a mohla bych po obědě usnout znovu. Říkala jsem si, proč proboha i když tak dlouho spím, nemůžu se pak ráno vzbudit? Zpětně si uvědomuju, že k mému probouzení navíc chyběla i radost z nového dne. Pořád jsem měla v plánu, jak začnu vstávat dřív, abych pro sebe něco udělala, ale nešlo to.
Před dvěma měsíci se však pro mě stal zázrak. Musela začít vstávat v 5:30 (normálně bych spala aspoň do sedmi), abych mohla vyvenčit jednu devítiletou fenku – Eli, která byla zavřená celý dny v kotci – bez pohybu, často bez jídla i vody. No a světe div se, vstávání najednou nebyl problém a i přes celý den jsem měla spoustu energie. Vstávala jsem před budíkem někdy už i v pět ráno. Časem jsem si začala uvědomovat, že do mne Eli nalila novou dávku života – ona, její energie a ty každodenní procházky s ní. Díky ní jsem si rozpomněla na to, kdo jsem a co jsem vždycky dělala, nebo chtěla dělat. Začala jsem vidět cestu tam, kde jsem ji předtím neviděla. Nebo mi přišlo, že ta cesta je bláznivě šílená a v každém směru neschůdná. Moje duše se rozpomněla, najednou byla blažená a spokojená a k tomu jí stačilo jen slyšet psí oddechování po svém boku. (Ano, samozřejmě, že jsem do té doby venčila i svého psa, jen on je takový pohodář a “mám na párku”, že jsem ho hodně upozadila a tím potažmo i sama sebe. “Artánek vydrží, Artánek počká, to zvládne,” říkávala jsem. Jenže Eli nezvládala a nepočkala – pokud jsem nechtěla, aby měla zase nakakáno v kotci.)
Během těch každodenních procházek a uvažování nad tím, co s Eli budu dělat, že ji tam přece nemůžu takhle nechat navždycky, se ve mně začalo mnohé měnit. Probouzela jsem se, vnitřně jsem sílila, chtěla jsem pro ni vybojovat lepší život – a i pro sebe. Pěknou řádku let jsem nebyla v takové síle a vnitřní jistotě, kterou cítím teď. Kdybyste mi řekli, ať si vezmu slona na záda a vynesu ho na Mt. Everest, tak bez váhání jdu a snesu ho i zpátky dolů. Neřeším žádné proč to nejde, nehledám výmluvy, realizuju věci hned. Připadám si jako bych prožívala nekončící ovulaci.
Zpětně vnímám, že jsem žila svůj život pro ostatní, vlastně můžu říct, žila jsem život druhých, ve kterém mi zákonitě nebylo dobře. Podřizovala své potřeby, svůj volný čas tomu, co jsem si myslela, že chtějí dělat druzí (můžete si za sebe dosadit rodiče, partnera, děti), tak aby hlavně jim bylo dobře a oni byli v pohodě. Jenže nikdo nebyl v pohodě, natož pak já. Nevnímala jsem a překračovala jsem své hranice. Nakonec, když začnete žít život pro sebe, možná také zjistíte, že si najednou s ostatními nerozumíte tak, jako dřív.
A před pár dny, jsem narazila na tento citát z již zmiňované knihy a vnímám, že všechno do sebe zapadá jako puzzle. A jestliže vám nepasují dílky, je potřeba hledat další. Je potřeba porozhlédnout se a vidět možnosti, nezaseknout a nebát se říct, že tohle pro vás nefunguje. Nebát se říct, že chcete a zasloužíte si víc.
Eli mi pomohla se probudit, jako by mi někdo hodil záchranný kruh, protože jsem se topila a já si přitom myslela, že umím plavat. Pokud se i ty chceš opět probouzet do svého života radostně, může ti k tomu pomoci chystaný on-line kurz VĚDOMÁ CESTA MALÉHO PRINCE (malé princezny). Najdeš v něm mnoho podnětů k zamyšlení, sebereflexi a technik, které ti pomohou znovu objevit, co je pro tebe skutečně důležité a jak začít žít svůj život. Do kurzu můžeš naskočit během čtrnácti dnů.
Hodně silný dopis!!! Hodně hluboký. Já jsem mooc ráda že kladeš otázky, a hlavně nachazíš odpověď. Potkáváš ty pravý lidí (Eli) 😉 v ten pravý čas.
Děkuji Natálko! <3 je to tak, přišla jako na zavolanou!