Jsem máma

Hledej se a nikdy nepřestávej. Hledej tak dlouho, dokud nenajdeš sama sebe. Hledej dokud tě nepřestanou svazovat a věznit tvé myšlenky. Jakmile se najdeš, pochopíš, že není potřeba nikoho dalšího, aby tě ujišťoval v tom kdo jsi a že jsi správně, protože to poznání bude vycházet zevnitř.

Pokud tě stále něco vytáčí, ptej se proč. Pokud ti stále někdo nebo něco bere tvůj vnitřní klid, ptej se proč! Ptej se sama sebe a odpovídej si upřímně, bez pozlátek. Ptej se proč a nezůstávej na povrchu. Nejde o tu konkrétní situaci jde o něco, co si neseš uvnitř sebe. Vše, co se kolem tebe děje, je jen odrazem tvého vlastního vnitřního nastavení. Přijmi toto a přijmi zodpovědnost za vše, co se ti děje a objevuje v životě.

Díky prvnímu těhotenství jsem si dovolila zastavit neustálý kolotoč lekcí a práce, jakmile jsem zastavila, začala jsem se dívat více do sebe a do toho, kdo ve skutečnosti jsem. Cítila jsem, že něco není v pořádku, jako bych nebyla ve své kůži. Po prvním porodu jsem začala vnímat, že se něco děje, že pozvolna přichází změna.

Nedlouho potom jsem měla tu čest učit se u paní Ziskové ájurvédu, kde jsem díky odečítání pulsu navnímala, že má přirozená konstituce není v rovnováze. Pomocí paní doktorky jsem přišla na to proč a jak s tím dlouhodobě pracovat, aby se vše vrátilo zpět do rovnováhy. (Velmi zjednodušeně, má snaživá pitta hořela tak silně, že vypálila chudinku kaphu až na dřeň a na její vypálené místo přiletěla váta a velmi dlouho si tam příjemně hověla. V pulsu to vypadalo, jako bych byla váta-pitta, ale když jsem si jej navnímala pozorněji, cítila jsem, jak tam za nimi pokulhává chudák úplně zbídačená kapha, toužíc, aby si ji někdo všimnul.)

Díky ájurvédě jsem konečně začala vnímat, kdo skutečně jsem a co se mnou dlouhá léta nebylo v pořádku. Začala jsem v sobě kultivovat ty vlastnosti, které podporovaly kaphu. K mému překvapení se začalo měnit časem i to, co jsem četla v pulsu, najednou jsem cítila pittu s kaphou v popředí a kolem zmateně poletující vátu, jako by se ptala, co se to děje a kdo si dovolil ji vystrnadit z místa?!

Cože to ale znamená v praxi? Začala jsem vnímat, že mi dělá dobře stabilita, klid, měkkost, dopřávala jsem si sladkosti života a uvědomovala si hluboko v sobě co mi dělá dobře. Po roce snažení, řadě dalších změn a vhledů sama do sebe jsem ze sebe cítila, jak jsem se stala někým jiným, paradoxně znovu sama sebou. Byla jsem stabilnější, předtím má rozházená váta stále utíkala, hledala únikové cesty, se vším končila a začínala nové, přitom absolutně nevěděla, co dělá, ale dělala vše, hlavně aby byla v pohybu. Myslela jsem si, že to jsem prostě já, ale uvnitř jsem se v tom necítila dobře. Přestala jsem hledat ujištění v názorech ostatních a začala si být jistá sama sebou. Díky druhému těhotenství jsem v sobě objevila spoustu strachů a traumat, kterým jsem musela čelit. Díky dětem se vracím ke svému dětství a tomu, co mě utvářelo, co mi ubližovalo a dokážu to vidět bez obviňování druhých a hlubokým soucitem sama k sobě.

A nebyla to příjemná cesta, bolelo to. Bolelo si přiznat některé věci a podívat se svým kostlivcům do tváře, klopýtala jsem, padala, velmi často brečela a připadala si úplně nemožná. Na své cestě jsem se naučila o mnoho více vnímat sama sebe, co mi dělá dobře, co mě naopak vyhazuje z rovnováhy, co je má zodpovědnost a nechávat ostatním tu jejich. Naučila jsem se, že svět kolem mě je jen odrazem mého vlastního vnitřního světa. Vždy to však začalo obviňováním druhých, ale protože jsem již viděla jasněji, věděla jsem, že musím přijmout, že je to všechno je moje, má energie a to co odrážím do prostoru kolem sebe.

To vše, troufám si říct, ze mě udělalo lepší verzi mě samé a lepší mámu. Přestala jsem své bolesti a zranění předávat dál, protože už je dokážu vidět a vím, že jsou moje a nemají nic společného s tím, že mé dítě pláče, vzteká se nebo nechce usnout. Učím se být zodpovědná za své emoce a mluvit o nich, což pro mě není lehký úkol. Vím však, jak moc je důležité omluvit se dětem, když své emoce nezvládnu ukočírovat. Když cítím, že ve mě roste vztek a mám chuť křičet, dívám se, odkud ten pocit jde a proč jej spouští to, co se v tu chvíli děje. Jdu po otázkách proč? Snažím se být v souladu sama se sebou, protože nesoulad ve mě stupňuje napětí. Naučila jsem se vidět a přijímat své stíny a ne je potlačovat, čímž vždy jen získávají na síle.

Naučila jsem se být vděčná za vše, co mám. Za svého muže, za svoji rodinu, za své rodiče, za místo kde žiju, za náš dům, za každý východ a západ slunce. Přestala jsem mít pocit, že mi někde něco utíká, že mám být někde jinde. Vím, že vše je v pořádku a vše má svůj čas. A není to pouhé vědění, je to prožitek, hluboký prožitek vděčnosti.

Vidím se tak, jak jsem se nikdy neviděla. Znám se tak, jak jsem se nikdy nepoznala. A to vše díky svým dětem. Bez nich bych to nikdy nepoznala, díky nim se snažím být lepší, ony mě přivedly zpět k sobě. Díky nim začala má cesta.

Být mámou pro mě znamená učit se od svých dětí, přiznávat si své chyby a mluvit o nich, omlouvat se, děkovat jim. Vybraly si mě a tím mě udělaly lepší. Jsem na ně pyšná, bezpodmínečně a vím, že se toho od nich ještě spoustu naučím. Každý den s vděčností říkám děkuji za to, že můžu, děkuji za to, že JSEM MÁMA, díky vám. Díky vám jsem začala skutečně žít to, kdo skutečně jsem a kým jsem vždy byla. Mateřství mě neomezuje, naopak mi dalo křídla. Jsem máma, nic důležitějšího a krásnějšího se mi v tomto životě nemohlo stát.

Děkuji mým dětem, že jsou mými průvodci a že jimi i nadále budou, protože stále mám kam jít, cesta nekončí.

Každá situace, která tě podráždí nebo vyvolá nepříjemné pocity, je nabídka k tvému růstu. Využij ji a zkus změnit perspektivu, přestaň obviňovat svět kolem sebe a začni se šťourat uvnitř sebe. Nekřič na své děti, nekřič ani na manžela a ptej se proč mi toto vadí? Proč mě to nasírá? Na co to uvnitř mě brnká. Jakmile na to přijdeš uleví se ti, nesmírně se ti uleví. Příště až ten pocit znovu přijde, a on určitě přijde, poznáš ho. A jakmile ho poznáš, už nad tebou nebude mít žádnou moc.