Jsem láska

Když najdeš mír uvnitř sebe, není už nic, na co bys mohla žárlit, nic, co bys mohla závidět, nebo s kým se srovnávat. Uvnitř sebe procítíš jen neochvějný klid. Absolutní vyrovnání sama se sebou a se vším kolem sebe. Procítíš absolutní pochopení sama sebe, lásku i soucit. Vše žije uvnitř nás, navenek můžeme předstírat a nasazovat si masky, ale pokud to nežijeme uvnitř, nežijeme to vůbec, žijeme pouhé přetvářky.

Pokud máš uvnitř sebe pocit, přesvědčení, že jsi ošklivá, nepomůžou ani tuny make-upu k tomu, abys to změnila. Pokud uvnitř sebe neseš přesvědčení, že jsi krásná, tak tvá krása ozáří každičkou místnost, do které vejdeš. Ta krása z tebe čiší, protože ji žiješ a nepředstíráš. Vnitřní krása je produktem sebelásky, sebepřijetí a z nich vychází.

Milovat sama sebe znamená pochopení, že jsi dost, že jsi v pořádku, tak jak jsi, že jsi LÁSKA.

Já jsem svůj vnitřní klid našla, když jsem pohlédla do očí strachu, který byl uložen hluboko uvnitř mě. Pobýval si tam a skrýval se, aniž bych o něm měla nejmenší tušení, a to celá dlouhá léta. Hrál si na schovávanou, skrýval se za jiné emoce a pocity, nejčastěji hněv, lítost, roli oběti, ublíženost, házení viny na ostatní, stěžování si, pocit nedostatečnosti, neúplnosti nebo také přesvědčení, že všechno je moje vina. Opravdu různorodá směsice všeho možného, ve které člověk velmi lehce ztratil sám sebe, a tak jsem se v tom roky plácala stále tam a zpátky.

Velmi často jsme tak zahlceni tím vším, že už ani nedokážeme rozeznat, že je to naše a místo toho si to projektujeme do druhých a viníme je. Velmi účiným spouštěčem je dětský pláč, díky němu si můžeme uvědomit kolik hluboce uložených a zaseknutých emocí v sobě máme. 

Když přišla ona situace, ve které jsem najednou ten strach uviděla, překvapil mě. Byla jsem zcela vylekaná, udělalo se mi fyzicky špatně až mdlo. Nechápala jsem, co a proč se děje. Jen jsem cítila strach, a tak jsem se ho zeptala odkud pochází a proč tu je. Vnímala jsem, kde ho cítím, byl na hrudi. Vím, že na plicích toho mám hodně, dlouhodobě se mi špatně dýchá a trápí mě zahlenění, často jsem musela používat inhalátor, abych se mohla pořádně nadechnout. Používala jsem ho denně několikrát, hlavně po zátěži a během noci, někdy jen tak přes den, teď jsem však po něm již několik dní vůbec nesáhla.

Vnímala jsem, že ten strach byl velmi hluboko uložený, netýkal se té konkrétní situace, díky ní se jen vyplavil na povrch a já ho konečně mohla uvidět takový, jaký je. Byl tu se mnou tak dlouho, že jsme se sžili v jedno a já myslela, že je mojí součástí. Byl to strach z nepřijetí, který jsem si sebou nesla od dětství. Že nejsem hodna lásky, tak jak jsem, že nejsem dost dobrá. Že se musím víc učit, chovat se jinak, oblékat se jinak, tak jsem to jako dítě chápala. Nejde o to, co tím chtěli říct, ale o to, jak jsem to jako malá vnímala.

Co jsem s tím strachem tedy udělala? Nejdříve jsem na něj jen nevěřícně koukala. Aha, tak to jsi byl celou tu dlouhou dobu ty! Bylo mi ho velmi líto, bylo mi líto té malé Lucinky, tak jsem jej objala, nechala jsem ho ať se vypláče, dala mu tu nejčistší lásku, kterou jsem měla a také jsem o něm řekla svému muži. Chtěla jsem, aby byl viděn, abychom všichni věděli, že tam je a že už se nemusí schovávat.

Druhý den přišlo naprosté smíření. Se vším. Jako by mi byli dány jiné oči i uši. Všechno jsem začala vnímat úplně jinak. Přesto ten strach úplně nezmizel a možná nikdy nezmizí, ale teď když se znovu objeví, už se známe. Už se vidíme. Přijmu ho pokaždé, když se objeví a poděkuji mu, že se mě snažil chránit, ale že to už teď není potřeba a že může jít, že tu situaci zvládnu.

Jakoby se ve mně všechno začalo přepisovat. Emoce dětí mnou neotřásly, nevyvolaly žádnou zpětnou reakci v podobě podrážděnosti, chuti křičet, nebo útěku. Místo toho jsem si sedla k plačícímu synovi na chodník a byla tam pro něj, dokud jeho emoce neprojde a neodezní. Uvnitř mě byl jen klid, dokonce ani myšlenka, co si pomyslí kolemjdoucí, protože jsem věděla, jak moc je teď důležité, co se děje, pro nás oba. Byl pro mě v tu chvíli jen on.

Proč to všechno dávám do slov? Záměrem je dát ti naději, třeba ji najdeš mezi řádky. Pokračuj na své cestě, rozpomínej se na to, kým jsi byla, kdo doopravdy jsi. Jsi láska. Jakmile ji najdeš, uzříš, že vedle ní je uložena i vyrovnanost, klid, svoboda a čirá radost. To všechno jsi. To všechno tam je. Nepřestávej hledat.

Nepřestávej hledat, dokud nenajdeš světlo. A jakmile jej najdeš zkus pochopit, že stíny jsou součástí jeho součástí.

O tom, jak začala má cesta hledání, se dozvíš v příštím článku.

“To, co lidé nazývají štěstím, je okamžik, kdy přestanou mít strach.”

Cesbron, G.

“Nikdy neměj strach ze stínů. Prostě znamenají, že někde na blízku svítí světlo.”

Rendell, R.

Leave a Reply